Bacha, žena za volantem

Jejím prvním autem byl modrý Fiat 500 se stahovací plátěnou  střechou. Podobný si zahrál i ve filmu Dívka na koštěti, jehož byla Petra Černocká hlavní hrdinkou. V něm se ale za volant neposadila.

Jaké bylo vaše dětství s auty ?

Skoro žádné. Táta sice pracoval jako právník v Československé akademii věd, ale na auto se nikdy nezmohl. Měl dvě děti a nemocnou ženu, která nemohla chodit do práce. Měl ale motorku, Jawu 175. Když už jsem dosáhla na stupačky, vozil mě na ní sto kilometrů na chalupu do severních Čech.

To jste jezdili sami ?

Vždycky to byla složitá výprava. Maminka jela s bráchou autobusem a příště jsme si to s ním vyměnili. To jsem byla nerada, protože se muselo pravidelně zastavovat a já blinkala. Pomáhalo mi jedině, když celý autobus zpíval, což už si v dnešní společenské atmosféře dovedeme těžko představit. Já jsem zpívala taky a to mi kupodivu pomáhalo.

V rodině ale nějaké vozy byly, ne ?

Prvním autem, které mě opravdu zaujalo, byla Karkulka. Tak se jmenoval spartak, kterým se  k nám před dům přijel pochlubit bratranec Vlasta Brodský. Tehdy u nás v ulici stála asi tak tři auta, z toho jedno bylo taxi. Vlasta získal poukaz na auto za zásluhy a mohl si  pochopitelně vybrat i barvu, což tehdy nebylo obvyklé. Zvolil krásně červenou, tak proto Karkulka.

Kdy jste si udělala řidičák ?

To jsem už zpívala profesionálně a ne jenom v autobuse. Měla jsem kapelu a vrátili jsme se z měsíčního turné ze Sovětského svazu. Byla to strašná raubírna. Denně koncerty v obrovských halách a někdy jsme hráli i dvakrát za den. Ale peníze za to byly na tu dobu  relativně velké.

Stačily na auto ?

Na nové sice ne, ale na ojeté ano.Tehdy jsem se začala cítit jako opravdová hvězda. A protože Naďa Urbánková, která byla hodně populární, měla Fiat 500, koupila jsem si ho také. To víte, že jsem toužila po červeném. Ale i ten tmavomodrý byl pro mě naprostý zázrak. Lidi si mě fotili s fiatkou víc než na jevišti. Asi je vám jasné, že tohle autíčko už nikdy nebylo v mém srdci žádným jiným nahrazeno. Vzpomínám na něj dodnes.

Odtud tedy pramení vaše slabost pro malé vozy ?

Asi ano. Měla jsem pak sice normální škodovku, kterou jsem si koupila jako novou, ale barvu jsem si vybrat nemohla. Vyšla na mě nějaká Safari, což byl pro ní příliš honosný název. byla to spíš barva dětského průjmu. Tu jsem ráda neměla, takže následovala polská fiatka, taková ta malá hranatá, která mi právě připomínala moje první auto. Dnes jezdím v Suzuki Swift. Je prima, ale na vystoupení cestujeme daleko větším a komfortnějším.

S jakými automobily jste se při natáčení ve filmu setkala ?

V Dívce na koštěti jsem se setkala s různými auty až až, zahrál si tam i můj fiátek, ale já v tu dobu v ději neúčinkovala. V jednom slovenském filmu jsem řídila jakousi volhu, jenže ta na mě byla moc velká. Je pravda, že to byla auta neuvěřitelně prostorná a pohodlná, ale tak nějak  rusky žravá a nabubřelá. Můj muž si ji po revoluci taky koupil. Odcházející Rusové je prodávali pod cenou. Ale abych byla spravedlivá, s tím pevným čumákem před sebou a na sedadle s místem jak pro obézního budhu jsem si připadala jako carevna.  Vlastně mě vždycky vozil manžel. Napřed číslo 1 a dnes číslo 2. Sama jezdím většinou jen po Praze. I když teď jak jsou všude ty parkovací zóny, se mi spíš vyplatí hromadná doprava. Je to nejen ekologičtější, ale i pohodlné. V tramvaji si přečtu noviny. Žádný chlap na mě nedělá v provozu nasupené obličeje a neťuká si na čelo.

Myslíte, že jim k tomu zavdáváte důvod ?

Ráda jezdím sama, protože když kecám s kamarádkou nebo dcerou, tak se opravdu moc nesoustředím. Jsem sice velmi dobrá  řidička, ale když třeba na něco myslím, mohu dělat chyby. To pak chvíli jedu v kopci rychle a na rovince zpomalím. prostě nemám ten správný rytmus.

Jste naopak vy tolerantní k chybám druhých ?

Pokud jedeme s mým mužem a on řídí, klidně mu včas zdělím, že před námi jede nejspíš  žena. Je nás totiž víc, které tak trochu občas brzdíme nečekaně plynulou dopravu. Jsem sice celkem feministka, ale přesvědčená, že chlapi za volantem mají víc předpokladů pro dobrou jízdu. Mají i lepší odhad vzdálenosti a asi méně zmatkují. Takže když se můj muž někdy trochu rozčiluje na téma ,, Ježíš, to asi bude ženská " hned ho trochu proškolím. asi ve smyslu, no a co, kam spěcháš, třeba tam má malé dítě, nebo myslí, co zas bude proboha  vařit. nebo jí to prostě tak dobře nejede jako tobě. Tak buď rád, že jsi prostě lepší !

Projevuje se podle vás mužský a ženský přístup i jinak ? Co třeba péče o vůz ?

To moc neřeším. Ovšem manžel, stejně jako většina chlapů, docela dost skáče. Je to miláček. Doma sice dělá binec, ale autíčko si občas vypulíruje poctivě a s láskou, kterou trochu nechápu. Vždyť je to jen krabice na přepravu.

Jsou chlapi, kteří s autem i mluví....

No to mi povídejte. Můj kamarád Marek Brodský ho i chválí a domlouvá mu. Pořád mu kupuje i nějaké dárečky a vylepšeníčka. Je to dětinské, on to ví, ale dělá mu to potěšení. Ten tedy auta opravdu baští. Jenže tak to chlapi prostě mají. Když jedu na koncert v sobotu nebo v neděli a je krásný den, vidím často v českých vískách před baráky pár chlapů, jak čučí pod kapotu a řeší cosi světoborného. Mamky zatím klohní něco dobrého v kuchyni. Je to takový milý folklor.